Jaké to je vypnout na 17 dní telefon a odjet za hranice (část 1/2)

Odjet na dovolenou bez telefonu byla pro mě hodně dlouho revoluční myšlenka. 17 dní úplně offline bez sítí, bez zpráv, bez emailu, bez politiky, bez spojení s mým světem. Ale už delší dobu jsem cítila, že to potřebuju udělat, abych si v sobě srovnala pár věcí.

A proč jsem to vlastně celé dělala? Cítím, že jsem zahlcená – nejen svým vlastním obsahem, ale i proudem, který se na mě valí zvenku. Neustálá online dostupnost, politika, zprávy, sítě, diskuze… Je toho moc. Přitom ve mně je spousta energie a chuti předávat dál své dary. Jen potřebuji upravit cesty, kudy to všechno proudí. Nebyl to útěk před realitou, ale spíš vědomé rozhodnutí – odložit telefon a zjistit, jaké to je žít naplno v přítomnosti a bez dalšího pokušení. Chtěla jsem si ověřit, jestli dokážu být 17 dní bez mobilu, sítí a zpráv. Je to tak trochu můj sociální experiment, co na to moje tělo a co na to moje hlava. Plán byl zapsat si i pár myšlenek - na začátku, uprostřed a na konci. A zjistila jsem mnohem víc, než jsem čekala.

Teď mám za sebou 3 dny. 

Nikdy jsem tak dlouho bez telefonu nebyla a úplně chápu, že pro spoustu lidí to není nic převratného, ale taky mám kolem sebe spoustu lidí, pro které je úplné odpojení od sítí, zpráv a internetu nepředstavitelné. Hodně podle mě záleží na tom, jestli online člověk pracuje nebo ne. Při práci je o dost náročnější dávat si online detox a člověk je daleko víc vystaven všemu, co sítě obnášejí. A taky je náchylnější k propadnutí do závislosti. 

Jak se cítím po třech dnech? Překvapivě klidně. Jako bych byla legálně odpojená od všech povinností.

Celkově bych to celé přirovnala k tomu, když jsem si ve 20 chtěla nechat píchnout piercing do pupíku. Nevím, kolik měsíců jsem o tom přemýšlela, měla obavy, že to bude bolet, a fakt dlouho mi trvalo, než jsem opravdu šla do salónu. A pak, když mi to píchli, tak moje reakce byla… A to bylo jako všechno? No, mám za sebou zatím jen 3 dny, takže… 

Odjížděli jsme nad ránem, takže jsem prospala velkou část cesty. Normálně bych v mezičasech sjížděla sítě nebo četla novinky z politiky. Teď jsem jen doufala, že jsem před odjezdem vyřešila všechno důležité a nikdo mě nebude nutně potřebovat.

Během těchto tří dnů cítím, jak se postupně vyklidňuju. Místo scrollování skládám rubikovku, čtu C. B. Strika, hraju s dětmi karty nebo jen tak koukám do dálky a přemýšlím, co v životě chci a co už ne. A hlavně vůbec, ale vůbec neřeším, co se děje ve světě nebo jestli jsem neměla dát aspoň storýčko.

Po cestě jsme si udělali zastávku u Plitvických jezer. Bylo to pro mě splněné přání – vyrostla jsem na Pokladu na Stříbrném jezeře. Večer místo "relaxace" u mobilu jsme si s dětmi pustili film a hledali místa, která jsme ten den viděli. Jo, ta jeskyně tam fakt byla. Dost se sice změnila okolní flóra, ale ta skála, co vypadala jako obličej s jeskyní místo pusy, je pořád stejná.

Dnes první den u moře a já skoro zapomínám, že nějaký mobil mám. Uvnitř sebe mám klid a trochu tuším, že návrat do reality bude možná náročnější než ten odjezd. Uvidím. Zatím nemám potřebu brát si telefon ani od nikoho jiného. Snad kromě chvil, kdy si chci udělat pár fotek. No nic, jdu si zase chvíli číst…

Zajímá tě, jak to bylo dál? Nezapomeň, budou ještě pokračování.

Část 2/2