Dovolená bez telefonu: svobodnější, klidnější a přítomnější (2/2)

10 dní offline: Vracím se po dalším týdnu k tomu, abych si srovnala myšlenky. Den za dnem mi telefon, internet, sítě a politika chybí míň a míň. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, jaké jsem pro sebe mohla udělat. Protože nemám žádné pokušení v podobě mobilu v tašce, prostě není co řešit. A je to obrovská úleva.

Zatím jsem ani jednou nesáhla po cizím telefonu, abych se podívala na zprávy – takže jsem odpojená i od politiky. Nevím vůbec nic a užívám si to. Svět běží dál, i když já jsem na chvíli offline. A s každým dnem je mi jasnější, že mi to vůbec nechybí.

Místo nekonečného scrollování jsem včera dočetla knihu o více než tisíci stránkách. Něco, co bych v běžném režimu nezvládla ani náhodou. Mám opravdu čas na čtení, na děti, na partnera, ale i sama na sebe. Ne že bych jinak rodinu zanedbávala, ale určitě bych byla víc roztěkaná. Takhle jsem si dovolila na tři týdny úplně vypnout – a paradoxně mám pocit, že jsem zapnula život.

Teď, když se přehoupla půlka dovolené, už se mi hlavou honí myšlenky na školu, obědy, kroužky a další věci, které mě po návratu čekají. Ale mentálně jsem pořád hodně vyklidněná, i když vím, že návrat do digitální reality nebude jednoduchý. Občas přemýšlím, jestli si dokážu nastavit udržitelnější režim i doma. Tady u moře to působí snadně, ale realita to určitě prověří.

Poslední den před odjezdem: Už 16 dní úplně offline a bez telefonu. Nemohla jsem si dopřát lepší dovolenou. Potřebovala jsem vypnout hluk sítí, nekonečné proudy obsahu, dokonalý online svět, ve kterém se zdá, že si člověk nemůže dovolit na chvíli zmizet. Ukázalo se, že může – a že je to nesmírně osvobozující.

Slyšela jsem i poznámky typu „vždyť to je přece jednoduché - umět odložit telefon“. Jenže jednoduché to není. Ale je to velmi potřebné. Život se neděje na Facebooku ani v internetových diskuzích. Život je tam, kde mi do očí svítí slunce (nebo reflektory na jevišti

), kde mi do uší křičí děti, kde můžu vylízat talíř po skvělém jídle. To je realita, kterou chci žít – a telefon je jen prostředek, ne cíl.

Odjíždím domů se zvědavostí, co mě čeká ve všech inboxech. Co se vyřešilo beze mě. Co jsem propásla – a co jsem si naopak ušetřila. Netuším, co se za tu dobu dělo v politice, kdo na koho co vytáhl před volbami. A vlastně mi to vůbec nechybělo.

Co si ale chci přivézt, je kus klidu, který jsem si tu za těch pár dní našla. A taky rozhodnutí, že tyhle malé digitální detoxy nebudou jen prázdninovým luxusem, ale stálou součástí mého života.

PS: dejte mi vědět, jestli vás něco takového taky láká

, budu ráda za sdílení a vzájemnou podporu

Odkaz na první část je tady

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli

Facebook

Twitter